Daniel Málek

TÝDEN.CZ

23. 11. 2017
Rubrika: O špatných věcech

Nečas prosinec a nasranej autobusák

Autor: Daniel Málek

13.12.2007 01:00

Tento prosinec je nějak neobvykle hnusně. Na můj vkus moc prší. Co bydlíme za Prahou, tak mi to nějak víc vadí. Při venčení psa se brodím blátem. Když si po čůrací procházce sundavám holiny, vždycky se strašně zašpiním od černozemě. Než nakrmím kozy, králíky a kočky, promoknu k nastydnutí. Taky je hrozně brzo tma, ale to je v prosinci vždycky.  

Tuhle jsem se vracel domů z práce v centru Prahy na venkov. Výjimečně hromadnou dopravou. Metrem béčkem jsem dojel na Českomoravskou a čekal na autobus číslo 365. Studeně pršelo. Do busu se nacpalo snad sto lidí. Nějakým zázrakem jsem si sednul a začal číst časopis. Přijeli jsme na zastávku Vysočanská. A tam to začalo.  

Od volantu se ozval zvučný hlas: „Jesli se všichni neposunete dozadu, jesli nebudete všichni tady za tou žlutou čárou, tak tady klidně zůstanem stát.“ Stojící pasažéři se pomalu slévali v kompaktní hmotu, již se snažili přeskupit do zadní části autobusu. Sedící instinktivně srazili kolena a stáhli ramena, aby zabrali co nejmenší prostor. Řidič sešlápl plyn a jelo se.  

Na další zastávce se šofér vyklonil ze své kukaně a zařval: „Ať si tam ztlumí to rádio! Kdo tady má poslouchat to chrchlání?!“ Slyšeli to všichni, kromě člověka se sluchátky, který si pouštěl nějakou hudbu. Někdo se osmělil a polohlasem upozornil posluchače, že řidiči chrchlání jeho empétrojky vadí. Ztlumil a jelo se dál.  

V Čakovicích přistoupil mladý muž. Chtěl jet jenom tři zastávky. „Proč si nepočkáte na stopadesátosmičku? Tady jen zabíráte místo,“ pustil se do něj autobusák. Jenom jsem zíral. Co je mu kurva do toho, kam kdo jede?  

Autobus opustil město a smýkal sebou mezi vesnicemi. Vyplivl mě mezi poli a já kráčel tmou k domovu. Od západu foukal slizký vítr, pořád pršelo. „Ten řidič byl nějakej nervózní,“ pronesl jsem k paní, která se mnou vystoupila z třistapětašedesátky. „Tuhle jsem si s ním cestou povídala a to byl v pohodě,“ odvětila. „On to asi není žádnej med, jezdit furt dokola tuhle trasu,“ pokračoval jsem v hovoru. „To určitě není,“ přitakala dáma. „Když jsem s ním mluvila, stěžoval si, že mají teďka u Dopravního podniku hrozný podmínky. Že třeba začne v deset dopoledne a jezdí do půlnoci.“ „Ty jo, to je zápřah. A smí se to vůbec,“ tázal jsem se. Nevěděla.  

„Ale to, jak peskoval toho pána, že si nepočkal na jinej autobus, to bylo divný, ne,“ optal jsem se po chvíli. „To vám vysvětlím,“ pravila paní. „Všechny ty vesnice, které jsou na trase, přispívají na provoz té linky. Jinak by sem Dopravní podnik přestal jezdit. No a je pravda, že třeba na Českomoravské nastoupí spousta lidí, autobus je plnej, a oni pak vystoupí třeba na Proseku. I když vědí, že jim za deset minut jede městská linka.“

Mezitím jsme došli k našemu domu. Rozloučil jsem se, paní pokračovala dál do vsi. Měl jsem o čem přemýšlet. Třeba o tom, jak je člověk navyklý být se vším hned hotový, vynášet rychlé soudy. Možná jsem se i trochu zastyděl, že jsem si v tom autobuse v duchu říkal, jaký je ten řidič kokot. I když na druhou stranu: měl bych za každé životní situace přemítat, proč se někdo chová jako pitomec? Jestli to není tím, že to má blbý v práci, nebo mu manželka nedovolila koukat na Ligu mistrů, či mu začalo vadit, že je paroháč.  

Doma bylo teplo, na autobusáka jsem rychle zapomněl. Druhý den jsem jel do práce autem. Pršelo. Byla hrozná zácpa. Poslouchal jsem Neila Younga, hrál pěkně nahlas. Zesílil jsem topení a bylo mi fajn. Nikdo na mě nekřičel. 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.95

Diskuze

Daniel Málek

Daniel Málek
Oblíbenost autora: 7.89

O autorovi

Od 28. srpna 1997 pracuji v médiích. Z redakce Lidových novin jsem přešel do (dnes již zaniklého) Nedělního světa a od února 2007 jsem v Týdnu. Bydlím ve Velikém Brázdimu, se Silvou chováme kokra Denyho, kamerunskou kozu Sáru, kočky Whisku a Perlu a dvě králičice.

Kalendář

<<   listopad 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930