Daniel Málek

TÝDEN.CZ

26. 9. 2017
Rubrika: O dobrých věcech

Bezdomovec XY a předvánoční zázrak v Hrusické ulici

Autor: Daniel Málek

27.12.2007 01:00

Stalo se to půldruhého týdne před Štědrým dnem, ve čtvrtek 13. prosince. Jako každý den se tou dobou přehraboval v kontejnerech na pražském Spořilově pan XY, muž bez zaměstnání, bez domova, bez budoucnosti. Tento den nebyl ničím výjimečný, byl to, co se odpadků týče, čtvrtek jako každý jiný.

Ve čtvrtek bývají na Spořilově kontejnery poloprázdné, v úterý je vyvážejí popeláři. Pan XY s několika kamarády bez domova vyrazili od konečné tramvaje číslo 11, prohrábli tucet odpadkových košů a popelnic ve Střimelické ulici, ale úlovek nic moc. Až došli do ulice jménem Hrusická.

XY se sehnul pro nedokouřenou Petru, zapálil ji, natáhl kouř, a pomalu obcházel velké kontejnery na kolečkách. Dostavil se první úspěch - v igelitových taškách se tam povalovalo několik zálohovaných lahví. Jednu po druhé je pečlivě vyrovnával do pevné igelitky. „Tři, šest, … dvanáct, patnáct, jednadvacet...,“ nahlas vypočítával XY budoucí zisk.

Do jeho mumlání provázeného cinkotem lahvového skla se náhle vmísil tichý zvuk. Bezdomovec přestal počítat. Znělo to jako naříkání čerstvě narozeného slepého kotěte, které volá mámu. Takové, které slýchal v babiččině stodole v Kostelním Hlavně, kam před třiceti lety jezdíval na prázdniny.

Pan XY odsunul víko a na dně popelnice spatřil zkrvavenou igelitku. Taška se pohnula, vydala tichý vzlyk a bezdomovec se vyděsil. Chvíli váhal, zavolal na kumpány, a pak se polovinou těla zanořil do kontejneru. Když se narovnal, držel v rukou čerstvě narozeného kojence. Oba byli vyděšení, dítě zabalené jen do potrhaného igelitu se třáslo zimou. XY pobíhal po ulici a volal o pomoc. Míjeli ho neteční anonymní chodci. První, druhý, třetí, desátý, devatenáctý... až ten dvacátý měl tvář a zatelefonoval na tísňovou linku.

Do Hrusické dorazili jako první policisté. Jeden si strhl bundu a kojence do ní zabalil. Dítě poté sanitka odvezla do Thomayerovy nemocnice v Krči. Bylo podchlazené na 25 stupňů, což znamená skutečné ohrožení života. Ale bojovalo. Lépe řečeno – bojoval. Čtyřkilový kluk, kterému začali říkat Čtvrtek, podle dne narození, pohození i záchrany. Sestřičky k příjmení Čtvrtek ještě přidaly křestní jméno Vendelín.

Jeho nálezce XY vypověděl do policejního protokolu, že je k zastižení vždy ráno a večer u viaduktu na Spořilově. Začali po něm pátrat novináři. Byl by to přeci krásný předvánoční příběh, no skoro možná i na titulní stranu. XY zmizel, možná se ukryl mezi tisíci lidí se stejnou adresou: Bez domova. Kromě médií hledal výjimečného zachránce i pražský magistrát.

Vyšlo to skoro jako na objednávku. Na Štědrý den vedení města oznámilo, že bezdomovce-zachránce objevilo. A že mu připravilo pokoj v azylovém domě a nabídne mu práci. „Pokud je člověk schopen takového činu, znamená to, že je v něm mnoho dobrého, a proto si zaslouží pomoc,“ řekl 24. prosince primátor Pavel Bém České tiskové kanceláři. Zní zvláštně, tahle věta nejvyššího městského úředníka, zkuste si jí pomalu přečíst třikrát po sobě. Myslím, že definuje poměrně výstižně to, co se o lidské povaze povídá už nějaký pátek: Lidé stále více myslí jen na sebe. Slušné chování, úcta k životu, smysl pro spravedlnost, přirozený pud ochraňovat slabší, to vše začínají být pomalu ale jistě atributy limonádových filmů pro pamětníky.

Je těžké posuzovat čin bezdomovce (pro účely tohoto příspěvku pojmenovaného XY), když se do podobné situace člověk normálně nedostane. Mám pocit, že stejně by se měl zachovat každý, ale jak bych to sám zvládl, to vážně nevím. Ani nechci podezřívat pražské úředníky, že si na příběhu chlapečka z popelnice a jeho strážného anděla v roztrhaném šatu přihřívá publicitu. I když, po přečtení této stručné charakteristiky sebe sama, o niž se o Štědrém dnu Pavel Bém podělil se čtenáři serveru TÝDEN.CZ, by si jeden řekl, že trošičku přihřívá: "Nejde ani tak o ocenění, jako spíše o moji snahu dát mu šanci. Ubytovnu, práci. Moc neváhám, rozhodl jsem se ihned."... "Problém je, že se v této chvíli skrývá, a to především před novináři, možná také před policií. Má dobré srdce a odvahu, proto věřím, že své šance využije. Každopádně ji dostane."

Tento příběh byl z valné většiny inspirovaný skutečností, smyšlená je pouze malá část. Když o tom přemýšlím, tak vůbec není důležité, co si kdo myslí o bezdomovcích, o primátorech, o 19 anonymních reprezentantech většinové společnosti, o Václavech Klausovi a Havlovi, o reportéru Kmentovi. Důležité je, aby se rodily děti. Důležité je, aby ty děti byly zdravé, nekončily v popelnicích a vyrůstaly co nejšťastněji. Aby na své dětství vzpomínaly v dobrém. Aby pak mohly mít rády svoje děti.

Děkuji panu XY a úplně všem přeji krásný rok 2008.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.96

Diskuze

Daniel Málek

Daniel Málek
Oblíbenost autora: 7.89

O autorovi

Od 28. srpna 1997 pracuji v médiích. Z redakce Lidových novin jsem přešel do (dnes již zaniklého) Nedělního světa a od února 2007 jsem v Týdnu. Bydlím ve Velikém Brázdimu, se Silvou chováme kokra Denyho, kamerunskou kozu Sáru, kočky Whisku a Perlu a dvě králičice.

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930