Daniel Málek

TÝDEN.CZ

26. 9. 2017
Rubrika: O dobrých věcech

O psím Alzheimru a slušných lidech

Autor: Daniel Málek

10.04.2008 01:00

Ta středa začala u nás ve Velikém Brázdimu vcelku dobře. V sedm ráno přijeli řemeslníci, aby přimontovali parapety a žaluzie na naše nová okna. Když zacouvali se svou dodávkou do dvora, udělal jsem chybu, o níž jsem v té chvíli ještě netušil, že bude chybou. Nechal jsem otevřená vrata. Řemeslníci byli tři, takže jim šla práce dvakrát rychleji, než kdyby přijel jen jeden. V devět měli skoro hotovo.  

Koťata se svým adoptivním otcem.Na své dece v obýváku tou dobou pochrupoval Deny. Šestnáctiletý kokršpaněl mladistvého vzhledu, s rozsáhlými životními zkušenostmi a silným smyslem pro pravidelnou stravu. Řemeslníci postupovali po domě od okna o oknu, montovali, tu a tam některý z nich vyšel pro materiál. Jeden se pak přesunul na předzahrádku, aby připevnil venkovní parapety. Vstupní dveře byly většinou otevřené. A někdy kolem deváté se to stalo. Vešel jsem do domu a podíval se na Denyho deku. Byla prázdná. Zamrazilo mě a začal jsem pátrat po všech koutech, jestli se někde nezašil. Deny v domě nebyl.  

Vyběhl jsem ven a zkoumal dvůr a zahradu. Pes nikde. Zrak mi padl na dokořán zející vjezdová vrata a v té chvíli mi došlo, jak velkou chybu jsem udělal, když jsem je nechal otevřené. Loni v listopadu jsem se v blogu nazvaném Psí život s Alzheimrem svěřil s dramatickou historií, jak se nám Deny zatoulal při návštěvě příbuzných v zasněženém Zlíně. Celou noc tehdy strávil potulkou, ráno jej strážníci odchytili na Benešově nábřeží u řeky Dřevnice a odvezli do útulku. Tehdy poprvé se ukázalo, že náš psí druh je na tom jako velmi starý člověk, stižený Alzheimrem. Odběhl pár metrů od domu, aby se vyčural, a pak se mu stalo něco v hlavě a dezorientován běžel a běžel. Tehdy ve Zlíně to bylo poprvé...

...A teď to bylo podruhé. Deny vyšel na ulici, či spíše silnici mezi poli na kraji naší vsi, rozhlédl se... a utekl. Skočil jsem do auta a instinktivně vyrazil směrem k západu. Řítil jsme se hrušňovou alejí směrem ke Sluhám a očima pátral po okolí, jestli někde nespatřím našeho hnědého uprchlíka. Na návsi ve Sluhách prořezával muž v montérkách stromy. Zastavil jsem u něj a ptal se, jestli tudy neběžel kokršpaněl. Žádného psa za poslední půlhodinu neviděl.  

Pes (vlevo) a jeho panicka.Vrátil jsem se k domu, zaplatil řemeslníkům a když odjeli, zavolal jsem Silvě. Můj hlas zněl velmi plačtivě, naštěstí ale foukal vítr, takže to nebylo poznat. „Musíš ho najít,“ řekla Silva, když jsem jí nedůstojným hlasem oznámil, že se Deny ztratil. Deny je něco jako Silvin mladší bratr, rodiče jí ho pořídili, když bylo jasné, že nebude mít sourozence. Zavěsil jsem a věděl, že Silvina brášku budu hledat tak dlouho, dokud jej nenajdu.  

Znovu jsem nasedl do auta a dojel do Brázdimu. U kapličky stály ženy s prázdnými plynovými lahvemi, čekající na příjezd náklaďáku s plnými bombami. „Dobrý den, neviděly jste tady kokršpaněla?“ zeptal jsem se. Babička v šátku přistoupila k autu a povídá: „No před deseti minutama tudy běžel. Já na něj volala, ale on nic. Běžel tamhle k úřadu,“ ukázala. Svitla mi naděje.  

Když jsem míjel brázdimský obecní úřad, napadlo mě, že bych mohl zavolat tajemnici paní Moudré, jestli o Denym neslyšela. „No já jsem před chvílí viděla z okna jak nějakej kokršpaněl běží směrem od kapličky. Ale kam, to nevím,“ řekla tajemnice. Poprosil jsem ji, zda by nemohla vyhlásit obecním rozhlasem, že se nám zaběhl pes. Řekla, že to ráda udělá. Pak jsem projížděl různá zákoutí obce a před každým rohem doufal, že za ním spatřím našeho čtvernožce. Za pár minut se z amplionů ozvala dechovka a paní Moudrá vyhlásila: „Ve Velikém Brázdimu se ztratil zlatý kokršpaněl, pokud ho někdo uvidíte, zavolejte prosím na úřad, pan Málek by se s ním rád shledal.“ Hlášení místního rozhlasu ukončila opět dechovka.  

Od chvíle, kdy Deny zmizel, uběhla hodina. Brázdim i Veliký Brázdim jsem měl projeté křížem krážem, pes nikde. Zamířil jsem směrem k východu, na Brandýs nad Labem. Několikrát jsem zahlédl v polích podél silnice hnědé zvíře, ale vždy to byl buď zajíc, bažant, nebo srnka (vím, že tato zvířena má vesměs ke psu daleko, ale zkuste někdy řídit auto a zároveň co nejpečlivěji pohledem zkoumat krajinu). Volavky, kterých byly ten den v okolních polích desítky, mě nemátly. Deny je sice starý, ale až tak popelavý není.  

Jídlo, chci jídlo, jídlo.Přijel jsem do pět kilometrů vzdáleného Brandýsa. Přišlo mi to celkem daleko, ale zároveň jsem si vzpomněl, že když Deny prchl ve Zlíně, našli ho šest kilometrů od domu. Pátrat v ulicích města mi přišlo zbytečné, bylo by to hledání na náhodu. Zavolal jsem proto na městkou policii. Strážník mi sdělil, že žádného psa ten den zatím neodchytili. A velmi ochotně slíbil, že kdyby něco, tak se mi ozvou zpátky.  

Také jsem zavolal do útulku v Troji, kam městská policie vozí zatoulané psy nalezené v Praze – to pro případ, že by se Deny vydal na výlet do hlavního města a doběhl třeba do až do Čakovic. V útulku si na mě vzali telefon, že se ozvou, kdyby něco.  

Vrátil jsem se k Brázdimu a projížděl polními cestami. Uběhla další hodina bezúspěšného hledání. A tak to šlo celé dopoledne, odpoledne, večer. S podvečerem se prudce ochladilo a od západu přitáhly tmavomodré mraky nacucané vodou. Spustil se studený déšť a mě se stáhlo hrdlo při pomyšlení, jak to naše utahané, vyděšené zvíře bloudí někde po okolí a mokne. Bylo mi ho líto, strašně líto.  

Ještě několik hodin jsem jezdil v kruzích a stále se vracel k našemu domku se slabou nadějí, že Deny bude štěkat před vraty, že si sám našel cestu domů. Najezdil jsem asi 450 kilometrů, pátrání bylo stále bezvýsledné. V deset večer jsem to vzdal. V domečku byla tichá domácnost. Zamumlal jsem něco jako: „Pořád věřím, že to dobře dopadne,“ a pak jsme šli spát. Usínalo se mi velmi těžko, vlastně nevím, jestli jsem té noci ze středy na čtvrtek skutečně usnul.  

Vstal jsem po šesté, opět nasedl do auta a začal projíždět místy, která jsem předchozího dne navštívil mnohokrát. V osm jsme museli odjet do práce. Na internetu jsem si vyhledal mapu naší vsi a vypsal si jména všech obcí v okruhu deseti kilometrů. Postupně jsem obvolával všechny obecní úřady, bez úspěchu. Denyho nikdo nikde neviděl. Všude mi ovšem řekli, že když někde v okrese Praha-východ odchytí psa, odvezou ho do útulku v Lysé nad Labem.  

Zkusil jsem do Lysé zavolat. Zvedl to nějaký pán. „Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, jestli vám někdo dnes nebo včera nepřivezl zlatého kokršpaněla,“ pravil jsem. Pán se zamyslel a povídá: „Pište si, dám vám číslo na ošetřovatelku, ta vám všechno řekne.“ Zatrnulo mi. Tak oni jim tam mají polomrtvýho Denyho! Zavolal jsem ošetřovatelce. „Před půl hodinou nám přivezli z Mratína takovýho starýho kokršpaněla,“ řekla paní. Z Mratína! To byla jediná ves z okolí Brázdimu, kam jsem se předtím nemohl dovolat. „A jak mu je? Je v pořádku? Můžu si pro něj přijet?“ „A stihnete to? My jsme tu jen do jedné.“ Bylo tři čtvrtě na dvanáct. „Stihnu,“ ujistil jsem ošetřovatelku, i když jsem si tím vůbec nebyl jistý. Stihl jsem to, i když mě to asi bude stát nějaké peníze a trestné body za překročení povolené rychlosti.  

Když jsem dorazil do útulku v Lysé nad Labem, přivítal mě štěkot desítek psích hrdel. Přišel jsem ke kotcům a hned v tom krajním byl on, Silvin bráška Deny. Pohublý, zbědovaný, dezorientovaně kroužil po betonové podlaze. Volat na něj bylo zbytečné, slyší asi jako Bedřich Smetana. Zkusil jsem na Denyho oběma rukama zamávat. I to bylo chvíli neúčinné, vidí totiž jen o něco lépe než Stevie Wonder. Udělal ještě dvě kolečka, pak mě spatřil, přiklusal ke mříži a počůral se (jsem přesvědčen o tom, že radostí). Já jsem moč udržel, ale byl jsem šťastný, nepopsatelně šťastný.  

Vyhledal jsem kancelář, abych mohl zaplatit za ubytování. Paní chtěla stovku. Nechal jsem jí o něco víc, jako příspěvek na chod útulku. „Ještě, než vám budu moct pejska vydat, zavolám do Mratína, jestli si budou něco účtovat za cestu.“ Obvykle neposlouchám cizí rozhovory, ale tentokrát jsem udělal výjimku. „Ale to mi nic nechceme. Hlavně, že to dobře dopadlo, že se pejsek a páníček shledali,“ znělo ze sluchátka. To mě dojalo. Začal jsem protestovat a požádal paní z útulku, ať mi předá telefon. „Dobrý den, tady je Málek. To já vám přece musím zaplatit, když jste na vlastní náklady vezli našeho psa takovou dálku,“ řekl jsem mratínské úřednici. Zopakovala, že fakt nic nechtějí a že je ráda, jak to dobře dopadlo. Tak jsem jí poděkoval za pomoc a zavěsil.  

Vypadám na patnáct?Naložil jsem Deníka do auta, bůhvíproč smrděl jako kachna, a vezl nalezence do třicet kilometrů vzdáleného domova. Cestou se mi to celé rozleželo a zavolal jsem do Mratína. Ta hodná účetní Šulcová mi vyprávěla, jak se to celé seběhlo. Ve středu odpoledne šla vyvenčit svého psíka a najednou vidí v mratínském potoce kokršpaněla. Stál po břicho ve vodě a pil. Když se stejným místem po chvíli vracela, pes pořád stál ve vodě a štěkal. Nemohl se dostat ven, regulovaný potok pod rybníkem v Mratíně má totiž kolmé vysoké břehy z žulových kvádrů.  

Paní Šulcová zavolala místostarostu, který Denyho vylovil. Zavřeli ho k někomu na zahrádku, jenomže někudy vyklouzl. Tak ho místostarosta Bukovský znovu lapil a požádal pana Rubeše, aby psa nechal přes noc u sebe. Pan Rubeš dal Denymu deku na spaní, nějaké jídlo a ubytoval jej ve své garáži. Ráno pak místostarosta odvezl psa do Lysé nad Labem do útulku.  

Když mi paní Šulcová příběh odvyprávěla, cítil jsem zvláštní druh dojetí. Požádal jsem ji, aby mi mailem zaslala číslo účtu, že pošlu obci Mratín nějaké peníze. „Ale jak to budeme účtovat? Nic neposílejte, hlavně že to dobře dopadlo,“ zopakovala potřetí. „Tak to můžu poslat jako sponzorský dar,“ nedal jsem se. „Ale to byste musel podepsat darovací smlouvu,“ namítla úřednice. „Tak mi ji pošlete poštou.“ Souhlasila. Ještě jsem ji požádal o kontakt na pány Bukovského a Rubeše, abych jim mohl poděkovat za záchranu psíka.  

A než se dostanu k tomu, abych se s dvěma lahvemi domácí hruškovice z Velikého Brázdimu (ročník 2007) vydal do Mratína a potřásl si rukou s Deníkovými zachránci, tak jim cestou tohoto blogu alespoň veřejně poděkuji. Pane místostarosto Miroslave Bukovský, pane Petře Rubeši, zachovali jste se jako slušní lidé a já vám za to moc děkuji. To samé poděkování patří i vám, paní Marie Šulcová. Jak říká jeden můj známý, teď vás budu všude chválit.  

P.S. Náš stařeček byl z dobrodružného výletu dva dny přešlý a vrátila se mu jeho domácí inkontinence, což kladlo vysoké nároky na práci s hadrem. Teď už je ale v pořádku. Štěká, vrtí ocasem a neustále vyžaduje jídlo. A možná, že si dává větší pozor, aby se zase neztratil. Alespoň mám takový pocit.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.45

Diskuze

Daniel Málek

Daniel Málek
Oblíbenost autora: 7.89

O autorovi

Od 28. srpna 1997 pracuji v médiích. Z redakce Lidových novin jsem přešel do (dnes již zaniklého) Nedělního světa a od února 2007 jsem v Týdnu. Bydlím ve Velikém Brázdimu, se Silvou chováme kokra Denyho, kamerunskou kozu Sáru, kočky Whisku a Perlu a dvě králičice.

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930